Secese pod Vrchem sv. Kříže
Secese se dotkla Žižkova několika významnými stavbami, mezi které patří například činžovní domy v Husitské ulici nebo Národní dům (hotel Theatrino) v Bořivojově ulici. Avšak mezi paneláky posazený kostel sv. Anny s bývalým klášterem karmelitánů je secesní sakrální perlou nejen Žižkova, ale celé Prahy. Představuje pozoruhodnou stavbu období pozdní secese s řadou již nových, geometrických rysů a prvků tzv. beuronského stylu. Byl postaven podle projektu architekta Eduarda Sochora a vysvěcen 8. října 1911. V roce 1916 byl při kostele založen klášter karmelitánů, vlastní budova klášterního domu (č. p. 1268) vznikla téhož roku podle plánů stavitele Antonína Procházky. Klášter zanikl po krátké době v roce 1922. Řádový dům byl roku 1923 proměněn na budovu fary a bývalé klášterní prostory byly adaptovány na byty. Kostel je spolu s přilehlým klášterem od roku 2002 chráněn jako kulturní památka. Kostel není klasicky orientován, ale obrací se průčelím na východ do Tovačovského ulice, zatímco kněžiště je na západní straně. Nad stanovou částí střechy při průčelí vybíhá drobná zvonička. Vnitřní členění prostoru lodi doplňují pozoruhodné nástěnné malby, převážně dekorativního charakteru, navazující na beuronskou malířskou školu Emauzského kláštera. Vlastní vybavení kostela je slohově různorodé. Z doby vzniku pochází oltář sv. Josefa, další prvky sem byly přeneseny z jiných, starších či zaniklých církevních objektů. K nejkvalitnějším patří v levé boční lodi raně barokní oltář sv. Anny z doby kolem roku 1700, kazatelna z poloviny 18. století a další prvky mobiliáře včetně barokních lavic. V kostele se na emporách rovněž nachází několik obrazů z počátku 18. století, mj. z širšího okruhu Škrétova vlivu. Kostel je dnes zcela obklopen panelovou zástavbou a jako jedna z mála staveb odolal asanaci v 70. letech 20. století. Je filiálním kostelem římskokatolické farnosti u kostela sv. Prokopa.
Z boku kostela je dobře patrná protější zástavba na úpatí Vrchu sv. Kříže, rovněž nazývaného Parukářka podle již neexistující usedlosti č. p. 39, která se nacházela v těsné blízkosti Jeseniovy ulice. V roce 1825 zde firma Sellier & Bellot vybudovala výrobnu a později továrnu na střelné zápalky a náboje, mnoho let největší žižkovský průmyslový podnik a jeden z nejvýznamnějších průmyslových areálů na území dnešní Prahy 3. Místo bylo původně vybráno pro jeho odlehlost od tehdejší zástavby. Nebezpečné úseky výroby, tzv. ládovny, byly zabudovány do suterénu. Továrna, nazývaná Kapslovna, vyráběla nejprve zápalky pro lovecké náboje, později pro náboje vojenské, od roku 1827 se zde vyráběla zapalovadla z bílého střelného prachu a od roku 1871 rozbušky pro nově vybudovanou Nobelovu „dynamitku“ v Zámcích u Prahy či od roku 1890 pro muničku firmy Škoda v Plzni-Bolevci. V závěru 19. století prošla továrna rozsáhlou přestavbou a modernizací. Začalo se budovat moderní ochranné bezpečnostní opatření, objekty hrozící výbuchem byly situovány do valů. Produkce továrny byla impozantní, vyráběla až 60 mil. zápalek ročně. Určené byly zejména pro Rakousko. Dalšímu rozvoji továrny zabránila rozšiřující se zástavba obytných domů, která se dostala až do samé blízkosti Kapslovny. Proto byla výroba po několika nebezpečných explozích přestěhována do Vlašimi. Dnes tuto kdysi slavnou továrnu připomíná dochovaný komín mezi novodobou zástavbou a název sportovního oddílu Klub biatlonu Kapslovna. V opuštěném areálu vznikla nejprve opravna motocyklů, následně osobních aut. Dnes v bývalém areálu sídlí různé drobné firmy a některé části byly přeměněny na byty. Na nároží Jeseniovy 53 a Koldínovy 1 se nachází ještě jeden objekt spojený s bývalou Kapslovnou, a sice firemní budova zbrojovky Sellier & Bellot z roku 1925. Průčelí je ve stylu art deco s výrazně členěnými polygonálními arkýři. Autor projektu sice není znám, ale stavba byla realizována tehdejší největší pražskou stavební firmou Václava Nekvasila.
